Jirka Šimák

Jirka Šimák je rodilý prážák. Narodil se za druhé světové války v porodnici v Londýnské ulici na Vinohradech. Celé svoje dětství a část dospělosti však prožil na Ořechovce v Praze 6. Hodně věcí na něm byly zvláštní už od raného dětství. Nejvíce asi to, že na vše už od malička, měl svérázný názor a velice nerad se podřizoval autoritám a systému. Slovo kázeň mu vonělo asi tak jako žumpa. V základní škole, a později i na školách středních, šel z jednoho problému do druhého. Docházku do základní školy započal v roce 1948 a v témže roce se k moci v bývalém Československu dostali komunisté. Jejich ideologie a systém samozřejmě malému Jirkovi voněli ještě hůře než ta žumpa. Už v jedenácti letech stanul poprvé před soudem pro mladistvé, což však jen zvyšovalo jeho odpor k režimu. Možná, že tohle všechno velkou měrou ovlivňovalo jeho názory a život vůbec. Na cizí jazyky kašlal, byl jen jeden, který ho fascinoval - a to byla angličtina. Té se už od osmi let velice lajdácky věnoval. I když lajdácky, ale přeci jenom se naučil abecedu, spelovat a docela dobře číst - tedy v angličtině, abychom si rozuměli. Jelikož rodina Šimáků měla dosti četné příbuzenstvo v zahraničí( což byla pro komunisty voda na mlýn), tak se mu čtení v angličtině hodilo, když od příbuzných dostával různé hudební časopisy. A to už zbývalo jen málo času k tomu, aby dostal také první desku. Přesně to se stalo v roce 1956 a můžete klidně hádat co na té desce asi bylo. No jasně, byl to ROCK AND ROLL. Ta hudba mu prostě, jak on sám hodně krát řekl, kompletně změnila život. Učil se hrát na kytaru a piáno, lajdácky tak že toho nechal, čehož do dneska lituje, jak sám přiznal. Za to ale začal zpívat. K tomu ho dobrovolně dohnal jeho obrovský idol - Little Richard(americký zpěvák, pianista a skladatel, pro toho, kdo by nevěděl). Pak už jen snil o tom, že si jednoho dne založí kapelu. Jednu takovou, zcela amatérskou, se mu podařilo sestavit z lokálních hudebníků na Ořechovce. Scházeli se na Strouhalově hřišti, kde také i "koncertovali". Posluchači z řad teenagerů se vždy našli. Později, tak kolem roku 1958, začali hrát v hospodě U Lhotáků a také na různých mejdanech, hlavně v Dejvicích, Hanspaulce, Bořislavce a Bubenči. Největší obrat však nastal, když se Bíbr(to byla přezdívka pod kterou byl všeobecně znám a je znám dodnes), seznámil na jednom mejdanu s Miki Volkem, to už se psal rok 1960, a založili společně skupinu CRAZY BOYS. Bíbr byl hlavním zpěvákem a Miki hrál, ze začátku, sólovou kytaru. Ve větším rozletu s touto skupinou mu bylo zabráněno tím, že v roce 1961 musel nastoupit základní vojenskou službu. Otěže pak převzal Miki Volek a Bíbr s nimi jen příležitostně hostoval. Crazy Boys se rozpadli v roce 1963. Další osudy tohoto průkopníka Západní hudby v Československu a poté i v České republice si můžete přečíst na dalších stránkách tohoto webu. Dobrá zpráva je, že i po tolika letech je stále ještě aktivní.

Jirka je od 3. 12. 2010
členem Síně slávy.


O seznámení s Mikim

Psal se rok 1960 a mejdan u dívky Míši probíhal úplně normálním způsobem. Bylo již po půlnoci.

Zůstal jsem v pokoji sám, jen se svým magneťákem, který jsem tahal vždy a všude s sebou. Nalil jsem si sklenici vína, zapálil cigaretu, zhasl světlo a moje myšlenky se pomalu začínaly vzdalovat z tohoto bytu položeného vysoko nad dlažbou Václavského náměstí. Nic mě nerušilo ani hudba linoucí se z magnetofonu. Ta hudba byla vlastně tou největší příčinou mého horečného přemýšlení. Rock and Roll jsem sbíral a poslouchal už dosti dlouho. Od pasivního poslouchání jsem dosti rychle přešel i k aktivnímu provozování, ať už s akustickými kytarami, nebo klavírem na různých mejdanech a posezeních. Čím dále, tím více jsem se však zaobíral snem, dát dohromady celou kapelu, ale jak těžké bude tento sen uskutečnit, o tom jsem se dodatečně přesvědčil. Prázdniny byly skoro u konce a já nesehnal téměř nikoho a od dvou měsíců volna jsem si tolik sliboval. Byl jsem plně pohroužen sám do sebe a najednou jsem zjistil, že v pokoji už nejsem sám. Nově příchozí se zeptal, jestli si může nalít víno, na což jsem mu klidně přikývl. Pak si zapálil cigaretu a jeden druhému jsme se představili. Jmenoval se Michael Volek. Byl také pozván na dnešní mejdan, ale dorazil až teď, protože vymetl ještě několik jiných mejdanů, kde ho to ale nebavilo. Až potud bylo vše celkem normální, chtěl jsem se už pomalu zvednout a vydat na cestu k domovu. Jeho další slova mě přinutila na to zapomenout. Najednou totiž prohodil: "To je přece Long Tall Sally s Little Richardem". On se mě neptal, on to věděl! To byly vědomosti na tehdejší dobu více než úctyhodné. Díky magnetofonu byl společný jmenovatel velice rychle nalezen. Pak jsme se spolu bavili asi další dvě hodiny ― samozřejmě o Rock and Rollu a mě dávno přešlo pomyšlení na odchod a postel. Slovo dalo slovo, řekl jsem mu o svých plánech založit kapelu a on řekl, že zná několik lidí, kteří jsou schopní a chtějí tuto hudbu hrát. "Mám pianistu, bubeníka, basistu, já sám hraji sólovku, chybí nám ale zpěvák a rytmický kytarista", řekl. "Ty mám zase já", řekl jsem. "Dobrý, uděláme příští týden zkoušku, zavolej mi". Vyměnili jsme si telefonní čísla a najednou bylo jasné, že náš sen se začíná naplňovat. I páska byla u konce, sbalil jsem magneťák a zaklapl víko. Podíval jsem se na hodinky, byly čtyři hodiny ráno a prázdniny končily. "Jdu se na vše trochu vyspat", řekl jsem. Zkouška a další zkoušky byly a první vystoupení na sebe nenechalo dlouho čekat. Až před třetím vystoupením jsem v šatně vymyslel jméno, každá skupina ho přeci musí mít, naléhali funkcionáři a my souhlasili.

Merkur, Národní dům na Žižkově, Žofín, ..., a vše ostatní se stalo slavnou historií.