Aktuální: Rozhovor pro časopis Interview

Se svolením časopisu Interview uveřejňujeme titulní fotku ze srpnového rozhovoru s Jirkou. Další Jirkovo vyprávění o historii Rock'n'rollu si můžete přečíst v srpnovém vydání časopisu Interview nebo v sekci rozhovor s Jirkou na Rockabilly.cz.

Jirka je od 3. 12. 2010
členem Síně slávy.


Jirka Šimák

Velice známá postava mladého "páska", který nosil koncem padesátých a začátkem šedesátých let plnovous. To nebylo v té době až tak běžné a je jasné, že i když ne kvůli jiným věcem, tak jen z tohoto důvodu byl v hledáčku tehdejší policie.

Dnes je "Bíbr" již dlouhou dobu bez vousů. Je to ale také jeden z průkopníků americké, lépe řečeno afro-americké hudby u nás. Co je ještě více pozitivní na tomto kamarádovi, že tu hudbu provozuje s neutuchající vervou stále se svojí kapelou GEORGE DIESEL BAND. A není na štěstí v této činnosti osamocem. Sám o sobě tvrdí, že Rock And Roll, Blues a přidružené styly hudby, jsou algou a omegou jeho života. "Zajímám se o tuto hudbu od útlého mládí a to nejen aktivně, ale dějiny a vývoj této hudby přímo studuji i teoreticky" říká o svém koníčku sám zpěvák. "Je přeci o hodně lepší a svým způsobem, mě to i zvýhodňuje, když vím o čem a co zpívám, kde a jak tato hudba vznikla, zkrátka znám její historii a tím pádem mohu i do jisté míry předvídat její budoucnost. Říkám to samozřejmě s trochou nadsázky, protože já sám nejsem takový génius, abych dokázal její budoucnost sebeméně ovlivnit".

Na svých vystoupeních Jirka velice rychle zjistil, že přítomné baví nejen poslouchat jeho kapelu a zpěv, kvůli tomu na vystoupení vlastně přišli, ale slyšet i různé perličky, dozvědět se něco o skladbách, které zpívá, o původních interpretech těch skladeb, které zpívá a podobně. Když jim to naservíruje ještě k tomu i s dávkou humoru, je jasné, že to diváky baví. Byl jsem osobně na několika vystoupeních George Diesel Bandu a mohu to bez výhrad potvrdit. Dá se říci, že Jirka svými "kecy", jak sám se na tohle téma k této věci vyjadřuje, přítomné tak trochu vychovává. Jemu samému, ale nic takového neříkejte, on s tím nesouhlasí, prý to zní moc školometsky a on se snaží dělat zábavu a show. S tím já mohu jen vřele souhlasit. Samozřejmě mu přeji a celé kapele také, ať mu jeho zpěv i s těmi "kecy" a jim to hraní ještě hodně dlouho vydrží.

Je naprosto jisté, že Jirka, kdysi řečený "Bíbr" a jeho kapela, jsou na naší hudební scéně, velice originální záležitost.

P.S. : K tomuto článku, který sem na stránky vkládáme, mám svůj velice osobní poměr. Napsal ho těsně před jeho smrtí, jeden z mojich nejlepších kamarádů, které jsem zde v Česku kdy měl. Znali jsme se od mojich pěti let, jemu bylo šest. Těch nesčíslných mejdanů a Rock And Rollu, které jsme spolu prožili, byl i u mojich hudebních začátků v roce 1957/58. Tento spis mě předal jeho syn, já jsem o tom ani nevěděl.

O seznámení s Mikim

Psal se rok 1960 a mejdan u dívky Míši probíhal úplně normálním způsobem. Bylo již po půlnoci.

Zůstal jsem v pokoji sám, jen se svým magneťákem, který jsem tahal vždy a všude s sebou. Nalil jsem si sklenici vína, zapálil cigaretu, zhasl světlo a moje myšlenky se pomalu začínaly vzdalovat z tohoto bytu položeného vysoko nad dlažbou Václavského náměstí. Nic mě nerušilo ani hudba linoucí se z magnetofonu. Ta hudba byla vlastně tou největší příčinou mého horečného přemýšlení. Rock and Roll jsem sbíral a poslouchal už dosti dlouho. Od pasivního poslouchání jsem dosti rychle přešel i k aktivnímu provozování, ať už s akustickými kytarami, nebo klavírem na různých mejdanech a posezeních. Čím dále, tím více jsem se však zaobíral snem, dát dohromady celou kapelu, ale jak těžké bude tento sen uskutečnit, o tom jsem se dodatečně přesvědčil. Prázdniny byly skoro u konce a já nesehnal téměř nikoho a od dvou měsíců volna jsem si tolik sliboval. Byl jsem plně pohroužen sám do sebe a najednou jsem zjistil, že v pokoji už nejsem sám. Nově příchozí se zeptal, jestli si může nalít víno, na což jsem mu klidně přikývl. Pak si zapálil cigaretu a jeden druhému jsme se představili. Jmenoval se Michael Volek. Byl také pozván na dnešní mejdan, ale dorazil až teď, protože vymetl ještě několik jiných mejdanů, kde ho to ale nebavilo. Až potud bylo vše celkem normální, chtěl jsem se už pomalu zvednout a vydat na cestu k domovu. Jeho další slova mě přinutila na to zapomenout. Najednou totiž prohodil: "To je přece Long Tall Sally s Little Richardem". On se mě neptal, on to věděl! To byly vědomosti na tehdejší dobu více než úctyhodné. Díky magnetofonu byl společný jmenovatel velice rychle nalezen. Pak jsme se spolu bavili asi další dvě hodiny ― samozřejmě o Rock and Rollu a mě dávno přešlo pomyšlení na odchod a postel. Slovo dalo slovo, řekl jsem mu o svých plánech založit kapelu a on řekl, že zná několik lidí, kteří jsou schopní a chtějí tuto hudbu hrát. "Mám pianistu, bubeníka, basistu, já sám hraji sólovku, chybí nám ale zpěvák a rytmický kytarista", řekl. "Ty mám zase já", řekl jsem. "Dobrý, uděláme příští týden zkoušku, zavolej mi". Vyměnili jsme si telefonní čísla a najednou bylo jasné, že náš sen se začíná naplňovat. I páska byla u konce, sbalil jsem magneťák a zaklapl víko. Podíval jsem se na hodinky, byly čtyři hodiny ráno a prázdniny končily. "Jdu se na vše trochu vyspat", řekl jsem. Zkouška a další zkoušky byly a první vystoupení na sebe nenechalo dlouho čekat. Až před třetím vystoupením jsem v šatně vymyslel jméno, každá skupina ho přeci musí mít, naléhali funkcionáři a my souhlasili.

Merkur, Národní dům na Žižkově, Žofín, ..., a vše ostatní se stalo slavnou historií.